Znak – Iluze – Projekce

UPOZORNĚNÍ: Platnost této informace již vypršela.

Tři pojmy, se kterými ať vědomě, či okrajově pracuje každý současný autor umění. Naplnění každého pojmu se také mění u jednotlivých uměleckých realizací. Na prezentované výstavě složené z rozdílných osobností s rozdílným přístupem k tvorbě se tyto tendence dají také vysledovat. Metodologickou triangulací přes tyto pojmy můžeme poodkrýt podstatu vystavených figurálních děl. Společným jmenovatelem artefaktů výstavy je figurativní znázornění.

„Kdyby bylo tisíc umělců a jeden jediný cíl, myslíte, že by ho dosáhl jediný umělec a ostatních devět set devadesát devět by cíl minulo? Takhle že to funguje?“

John Cage

Vystavující umělci: Daniel Balabán, Jan Drozd, Boris Jirků, Jaroslav Koléšek, Jiří Kuděla, Martin Mydlarčík, Libor Novotný, Martin Prachař, Václav Rodek, Marek Sibinský, Ivo Sumec

Úvodní slovo: Daniel Balabán

Kurátor: Václav Rodek

Záznam ze zahájení výstavy můžete zhlédnout ZDE.

Výstava potrvá do 5. května 2021.

Tato výstava je realizována v rámci právě probíhajícího výstavního projektu Figurama.

Figura jako znak

Marek Sibinský používá znak jako formativní prvek svého vyjádření. Rastr jeho digitálních tisků je složen z abstraktních znaků, které se podílí na výsledném obrazu. Obraz složený z jednotlivých znaků je sám znakem pro projekci. Rastrované plochy v jemné gradaci otvírají i zahalují narativní scénu převzatou z fotografie tvořící námět obrazu. Zároveň je možno číst obraz jako abstraktní pole. Vazba mezi znakovou rovinou těchto geometrických ploch a tématem vytváří ambivalentní vztah. Pocit digitální chyby, který je umocněn barevnou redukci ve stupních šedi, nás vrací zpět k pojmu klasické jednobarevné grafiky.

Znakem se v díle Daniela Balabána stává reálná věc. Masky, které mají nasazené aktéři manifestací protestující proti klimatickým změnám, jejichž symbolem se stala kontroverzně vnímána osobnost Greta Thumberg, jsou znaky. Iluzivně malované masky nesou poselství. Maska mění osobnost nositele a metafyzicky ho transformuje v původní symbolickou bytost. Máme zde zástup živočišných entit, které vytvářejí napětí. Predátor i kořist stojí vedle sebe, mezi nimi se pohybuje žehnající stvořitel. Text se rozšiřuje v kontext.

Kontext také vzniká postavením dvou symbolů vedle sebe. V druhém obraze zastoupeném na výstavě se vedle sebe objevují dívčí nohy a knihy. Napětí je hmatatelné. Smyslnost se potkává se vzdělaností? Výhodou malby je mnohem širší výklad znaku než v psaném textu.

Redukovaný tvar atomových ponorek sousoší Jaroslava Koléška má silnou duální projekci. Ve smyslu sémantickém je atomová ponorka zastoupením destruktivní a vykonavatelské síly jaderných velmocí. Je to zbraň těžko detekovatelná, se zbraňovým potencionálem, který může mžikem ukončit existenci několika měst i s jeho obyvateli, ať lidskými, zvířecími i rostlinnými. Tento tvarový znak má však i projekční rovinu. Vycházejme ze dvou možností. Jedna je neprojekční. Máme zde ponorky v těsném sevření v situaci, která nevěští nic dobrého. Pokud by se ponorky dostaly do této pozice, bylo by to jasným znakem nehody, nebo eventuálně následkem potopení ponorek vlastní posádkou. Druhý výčet je projekční a tomu se budeme věnovat v části figura jako projekce.

Neidentifikovatelným znakem se ve vystavené grafice Jana Drozda stává záře. Tyto „bílé jiskry“ spojují jednotlivé aktéry obrazu do společenstva rovnocenných bytostí. Monochromní barevnost a zvýrazněný rastr grafik rozšiřuje emoční působení na úroveň malovaného obrazu.

Ivo Sumec používá znak jako téma obrazu. Je to syrový znak, vycházející z podvědomého id. Je svým vyjádřením rekultivován v obrazovou ontologii. Forma malby si nebere servítky. Není zde použito žádné zbytečné estetizace. Na obraze otevírajícím výstavu stojí před námi tři znakové bytosti, věci (zvony). V druhém plánu máme další monumentální tvar, který nese méně identifikovatelné znaky. Na druhém Sumcově obraze se objevuje znak židle a krovu. Židle je neperspektivně zobrazena, rozložena. Je jakýmsi odkazem na člověka používajícího a vyrábějícího typický nástroj pohodlí, který svou každodenní přítomností je vědomím lidí odsunut na profánní úroveň. V malbě Iva Sumce se silně projevuje kaligrafický prvek, nesoucí sebou i odkaz na kresebnou redukci mezi abstrahovaným znakem a písmem.

Ve své kresebné asambláži používá Libor Novotný text paradoxním způsobem. V jeho realizaci se stává značka vodováhy „Horizont“ jakousi vertikálou. Je to nenápadné přeznačení zažitého významu.

V dílech Borise Jirků se perspektivní deformace a barevná exprese stává znakem a při tom značkou. Pokud někde vidíme autorovu malbu, či kresbu, víme že je to znak kresby, font písma prezentující autorovu tvorbu. Tento znak je deformovanou iluzi.

Figura jako iluze

Kresebná deformace v obrazech Borise Jirků je iluzí prostoru. Ta vytváří vztah, který je ambivalentní k expresivní a plošné konstrukci prostředí obrazu. Figura na jeho obraze má explozivní funkci, okolní prostor obrazu vytváří jen nezbytné místo ve kterém malovaná figura panuje.

Naopak až implozivní charakter má charakter portrétu od Jiřího Kuděly. V jeho obraze hlavy je tvář deformovaná jakoby kolážovitě složená. Těžiště pohledu se koncentruje do tváře a těžko se vrací k okolnímu prostoru. Ten je mělký, vzhledem k promalované stěně v pozadí. V úrovni očí probíhá diagonální řez, který podporuje deformaci obličeje. Máme zde dvojportrét dekorovaný aureolou z barevného papíru s androgenními rysy. V dalším jeho obraze se setkáváme s dívkou v kroji, opět v mělkém prostoru uzavřeném válečkovanou stěnou. Ta je dále poškozená výmalbou modrého čtverce. Ten vytváří iluzivní i psychologický prostor pro portrét a umocňuje ho. Portrét odkazuje na dlouhou tradici portrétního umění.

S mělkým prostorem se také setkáváme v Obraze Daniela Balabána. Motiv nohou a knih je propojen s expresivní a škálovou malbou prostředí. Barevné „stékance“ propojují a umocňují scénu a kladou důraz i na promalování plochy. Ta se z malířského hlediska stává stejně podstatnou jako motiv. Iluzi prostoru zhmotňuje deska stolu, která je malována v nejjednodušší perspektivní konstrukci, kdy vertikála konce čelní desky pokračuje s úběžníkem téměř v rovině.

Ve druhém Balabánově obraze se objevuje juxtapozice dvou prostorů. Jeden je hluboký, pojímaný téměř z nadhledu. Druhý, prostor „žehnatele“, je metafyzický a nedodržuje, nebo spíše pojímá prostor shromáždění.

S výraznou kresebnou iluzí prostoru se setkáváme ve zde představených kresbách-objektech Libora Novotného. Přezvětšená ruka ve fotografické perspektivě je proříznuta s reálnou vodováhou „Horizont“. Kresba perfekcionisticky dodržuje gradaci linky. Od pevné uvádějící do prostoru a bez šrafury, až po vynechanou v perspektivně nejvzdálenějším bodě, uvedenou stínováním. Iluze působí téměř dokonale, i když logika uchopení váhy je nereálná. Prsty spíše svírají samy sebe. Ale právě proto je pro nás tento bod tak přitažlivý. V době postprodukce je pro diváka mnohem zábavnější sledovat vrstvení reality než její striktně realistické znázornění.

S vrstvením se setkáváme i v obraze Václava Rodka. Je to vrstvení jak konstrukční (rám, dýhy, rám s plátnem, malba), tak významové (dýhy jako prostředí s připomínkou lesa, obraz jakožto výřez se dvěma muži ve spodním prádle a potisk spodního prádla s importovaným motivem). Obraz je složen tak, aby přiznával aluzivní konstrukci díla.

Fenomén prostorové iluze je vysledovatelný i v sochařské realizaci Martina Mydlarčíka. Jedná se o sochu ženy v dynamické poloze. Její pohyb připomíná pohyb staršího, věkem zasaženého člověka. Pohled je však psychologicky přeformován do prostoru kolem ženy. Zdá se nám, že změněn je spíše prostor a čas kolem sochy, že žena byla a je normální, pouze čas a prostor ji zdeformovaly.

Deformaci prostoru vidíme také v obrazech Martina Prachaře. Je to jak prostorová, tak psychologická deformace autoportrétu. Je zde opět princip přezvětšení perspektivy, která připomíná pohled přes silnou lupu. Barevná výstavba obrazů je postavena na psychologii barev, které nesou poselství sociálního ukotvení, spíše až neukotvení portrétované osobnosti.

Prostorová iluze se zcela odlišně projeví v grafikách Jana Drozda. Grafika je postavena na barevném monochromu, kdy barva vytváří nejen psychologický rozměr narativní scény, ale také jednoduše podporuje vrstvu prostoru. Máme zde bílé „jiskry“ v prvním plánu, potom je barevný filtr, a nakonec tady máme černý rastr narativu. Sandwitchově je zde složena přesvědčivá iluze prostoru.

Figura jako projekce

Vrátíme se obloukem k dílům Marka Sibinského, tentokrát v projekčním kontextu. Do digitálního rastru si můžeme naprojektovat příběh. Skupina postav má abstraktní podobu. Zůstává nám minimálně prvků pro určení, o jaký příběh se jedná. Je to scéna, která může být naplněna narací. Vzniká archetypální prostor o vztahu, o shromáždění.

Projekční výklad má také sousoší Jaroslava Koléška. Pokud vyjdeme z antropologického vztahu člověk-umění-člověk máme danou schopnost ve všem si představovat (lidský) příběh. Máme zde dvě atomové ponorky znakově odkazující na zbraň a moc, ale svou pozicí zároveň na „vanitas“. Mohou to být také dvě těla (tělo ponorka-tělo člověk). Vztah muž-žena, žena-žena, muž-muž s úplně odlišným, projektivním čtením.

Erotika se promítá i do obrazu Daniela Balabána. Podléháme erotice dívčích nohou ve vztahu ke knize. Může to být vztah ženy jako objekt smyslnosti a vědění (mocné i destruktivní, logické i senzuální), nebo vztah žena a třeba kniha jako nositel smyslné literatury.

Prostor pro projektivní čtení také nabízí díla Václava Rodka. Barevné, impresivní skvrny použité jako náhražka za modulaci lidského těla, nebo výrazu tváře nabízí alternativu pro emoční čtení tvaru či obsahu sledovaného objektu.

Obraz jako projekční plochu řešenou v duchu neeuklidovské geometrie je možné vysledovat u všech vystavujících. Tato plocha je v kulturním prostředí umění často nedefinovatelná a má často destruktivní až „entropický řád“.

„Většina umělců, které jsem znal, se chovala úplně stejně jako podnikatelé. Pozorně si hlídali mezery na trhu a pak se je snažili rychle obsadit. Tak jako podnikatelé vychodili zhruba stejné školy a podobaly se jako vejce vejci. Přesto se našly rozdíly: ...“

Michel Houellebecq, Platforma

Autor textu: Václav Rodek

Zveřejněno / aktualizováno: 27. 04. 2021